Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na světě a zároveň jedním z mála, které v nezměněné formě přetrvalo až do součastnosti.I když se spektrum používaných materiálů v posledních stoletích hodně rozšířilo, stále jde o práci,kterou nejde zcela zmechanizovat a kterou si bez tradičních pracovních postupů nedokážeme představit.Dnes se s proutěnými výrobky můžeme setkat jak v muzeích, tak v moderních interiérech. Prostá krása nejobyčejnějšího košíku na brambory ležícího dosud ve sklepě je nyní vystavena na obdiv, například v aranžma suchých květin. Na rozdíl od keramiky se košům nedostávalo nikdy příliš velké pozornosti.Koše provází lidstvo od jeho počátku a byly na svém vrcholu, už od středověku.
U nás jsou nejstaršími dochovanými částmi košů zbytky rybářských vrší z období Velké Moravy, nalezené v Mikulčicích.
Na vrcholu bylo u nás košíkařství v 19. století. Košíkáři byli svému řemeslu řádně vyučeni, své výrobky zhotovovali buď na objednávku pro určitého zákazníka, nebo byly určené k prodeji na trzích.Tak jako v jiných zemích i u nás se pro různé košíkářské výrobky používali odlišné názvy. Bramborák nebo erteplák byl koš na brambory,česáček samozřejmě na sběr ovoce, nůše se nosila na zádech, polokruhová nebo oválná opálka sloužila k oddělování plev, cégr byla původně jihočeská rákosová taška obšitá textilem nebo kůží. Mezi další typy patřily podběrák, kukaně pro slepice, hranatá řešeta na čištění obilí a kulatá síta zvaná řičice, zásobnice, lísky nebo koše k lisům na víno. Mnohé vzory těchto krásných výrobku si zachvali svoji krásu až do dnešních dnů.